Každý, kdo má srdci řidítka a místo krve benzín, by vám řekl, že už dávno neplatí, že nejkrásnější pohled na svět není ze hřbetu koně, ale ze sedla pořádně nadupaného motocykl. Tito moto blázni, se rekrutují ze všech společenských vrstev a jsou různě rozkastováni, jedni tvrdí, že ti druzí, nejsou ti správní motorkáři apod. Rád bych se ale zmínil o skutečných moto bláznech, kteří o své lásce k motocyklům, nemusejí nikoho přesvědčovat a jejich osudem je sedlo a dobrodružství.
Mám tím na mysli motocyklové jezdce v dálkových rallye, typu Paříž Dakar. Ale dnes se nebavme o těch našlapaných sportovcích s týmy o několika desítkách lidí doprovodu, obytnými vozy a cateringem, ale kluky a holky, kteří po ose dojedou na start se svým batůžkem a pak si odjedou, několik tisíc kilometrů a když pan Bůh dá, dojedou do cíle, hodiny po vítězích, bez ovací, bez sponzorů, ale v duši možná bohatější, než vítězové, kteří v době jejich dojezdu už slaví své odměny.
Každý rok je znovu a znovu vidíme na startech nejrůznějších dálkových rallye a nejsou vzácné záběry, když pak někde v poušti stojí, nad zničenou motorkou a hlavou jim běhá, ne co se mohlo stát, ale jak to udělají a kde na sobě popřípadě na rodině ušetří, aby příští rok, znovu sehnali na startovné a stroj, který pořídí s vědomím, že nikdy nemůže vyhrát. Nikdy nebudou v prime timech televizí a na obálkách motoristických a společenských časopisů, ale jsou to právě tito bezejmenní, kteří ještě nesou duch dobrodružství, přátelství a vzájemné pomoci, kteréžto myšlenky stály u zrodu dálkových rallye. Tento duch dobrodružství, by se dávno pod tíhou byznysu a zájmu sponzorů na těchto akcích, dávno vytratil, ale v nich a jejich baťůžcích, je ho víc, než v konvojích doprovodů továrních týmů. Je třeba připomenout, že tento svět, již není dávno mužský a ženy do něj pronikají stále výrazněji a v očích mužů si vydobyly úctu a obdiv.